Mimino

Tímto Blog Končí

2006-05-30T23:35:00.000+02:00

Tímto končí 8midenní úloha tohoto blogu, ale nechám ho tady na pročtení.
Děkuji ti Bloggere.com, byla to skvělá spolupráce.

Brouk 2006

Po sedmi perných dnech...

2006-05-30T23:28:00.000+02:00

Po sedmi perných dnech zítra projekt konečně skončí, a já už nejmíň měsíc, nebudu nadávat na těžkou tažku. Budu si užívat, že mám o 5 kilo méně.
Když swe na to s odstupem podívám, zjistím že to změnilo můj pohled na svět.
1. Rodiče to nemají lehký
2. Muzika výrazně psychicky pomáhá
3. I na zcela normálního člověka se lidi mohou koukat jako na blbce.
4. Nikdy si nebudu zavírat bublinkové pití jupíkovým uzávěrem :-)))
5. Blogování, není špatné.

Zítra ráno půjdu do školy, a řeknu: Sbohem Azure!!!
Je mi toho i líto, ale víc mi bylo líto mě s dítětem...

Shrnutí: Nebyla to nuda!!!

7. Den

2006-05-30T23:04:00.000+02:00

Ráno jsem vstal jako (tenhle týden) normálně a nalil jsem si do flašky od ICE-TEA Colu, a zavřel jsem to takovým tím víčkem z JUPÍKA pro děti.
Vyrazil jsem se psem, a jak je pes starý, funěl ze schodů. Když jsem se vrátil, nandal jsem si tašku a přes ní vak s miminem. Nandaval jsem si ho dlouho, protože jedna z přesek moc nefunguje. Pak jsem vyrazil, vzal si od udoveného pána noviny EXPRESS a vešel do metra. Dole jsem si sednul na lavičku a čekal.
Najednou jsem si uvědomil, že mě studí dole na holeni kalhoty, jako kdybych si je něčím polil. Pak jsem zjistil že sedím na mokré lavičce, a že je kolem mne barevná strakatá louže. Poté jsem zjistil že mi to teče z batohu. Hned mi to bylo jasný. Jak jsem šel se psem, považoval jsem otevření víčka přetlakem v lahvi za psí funění.
Chtěl jsem si tedy sundat tašku, ale byl přes ní ještě vak na Azura. A jak tomu vaku nefungovala přeska, rozepnul jsem jednu, a začal rozepínat druhou.
V tu chvíli jsem si uvědomil v jaké pozici se nacházím. byl jsem v předklonu, na zádech mokrou tašku, kalhoty mokré od pasu dolu barevnou tekutinou, a na břiše mi visel Azur v polorozepnutém vaku. Ty pohledy lidí byli jasné.
Nakonec se mi podařilo přesku rozepnout a otevřít tašku, plnou barevné vody.
"Proč je voda tak barevná?" říkal jsem si. V tu chvíli jsem to viděl... Vysipal se mi penál s akvarelama. Takže mi na dně batohu leželi, Colou rozmočené, akvarelové pastelky...
Poprvé za život, jsem bulvární noviny expres použil na něco jiného, než na vyplnění koše. Vycpal jsem s nimi batoh, aby se to usušilo. V tu chvíli přišel Kuba...
Zbytek dne se odehrával stejně, jako ty doteď, až na to že mne odpoledne ve škole chytil ptačí záchvat, a zcela vyčerpán, jsem dělal pomocí JUPÍKOVÉHO víčka zvuky kachny, kačera a kohouta.
Do toho se připojil Pavián s Bárou které dělali zvuky exotického ptactva. Já jsem to mimino lajdal týden, ale co takový pravý rodič.
Dýl bych to asi bez pravidelných ptačích záchvatů nevydržel.
Ani jsem si neuvědomil že tohle byl poslední den. Ani mne to nezajímalo, a byl jsem rád že to stvoření mohu odložit na postel, a vrhnout se k ničení Gatesovi práce.

6. Den

2006-05-30T22:54:00.000+02:00

Po opětné domluvě s Kubou jsem vyrazil na metro a čekal na něj až opět sejde ze schodů a s červenými tvářemi mi řekne "Ahoj Brouku". Tak jsme vyrazili na Palmovku do té budovy co se jí říká PORG. V metru jsme neprohodili moc slov, a protože Kuba přišel o 7 minut později, byli jsme oba nervózní, abychom stihli školu. Na Palmovce jsme vystoupili a viděli dojíždět tramvaj číslo 24. Já, jsem odhadl vzdálenost a rozhodl jsem se běžet a skusit tramvaj doběhnout. Kuba, ani nepohnul brvou a díval se na mě jak běžím k tramvaji. Doběhl jsem včas a naskočil jsem. Pak se dveře zavřeli a Kuba se na mne jen smutně díval z nástupiště.
Musím říct, že se s dítětem běhá velice špatně. I když se mu nožičky kývou, a nadskakují, stále se dá celkem rychle utíkat.
Do školy jsem stejně přišel pozdě, a Kuba o minutu po mě dorazil do školy jako udáýchaný slovenský pes.
Po škole jsme znovu vyrazili na tramvaj, kde zase odhadnul vzdálenost kuba, ale když si všiml že nehodlám běžet, vykašlal se na to.
Cestou domů jsme opět anglicky drbali, a všechno bylo absolutně v pohodě.
Teď je otázka, kvůli komu to mám ten pozdní příchod.
a, kvůli Kubovi (za to že přišel pozdě na sraz)
b, kvůli Azurovi (za to že kvůli němu jsem musel mít sraz a Kuba přišel pozdě)
c, kvůli Toeglovi (za to že nám zařídil mimino a mimino zařídilo sraz a Kuba přišel pozdě)

Přicházím domů úplně strhanej a psychicky v háji.

5. Den

2006-05-30T22:53:00.000+02:00

Celou neděli jsem instaloval linux, a učil se na pondělní test z matematiky. Byl jsem šťasten že mám sestru, které jsem mohl Azura odložit.
Nic Vtipného.

4.Den

2006-05-30T22:00:00.000+02:00

Tento den jsem odpočíval, a se sestrou hrál Age of empires II - the Conquerors expansion. Azura jsem nakrmil a vykoupal. Den v ......
Nic zábavného.

Po prvních třech dnech

2006-05-27T07:50:00.000+02:00

Ty tři kila rejže tahá člověk do školy každý den. Všichni se na něj dívají a on se buď přiblble směje, nebo naštvaně civí do prázdna a přemýšlí kdy už bude doma. Nošení umělého dítěte na sebe váže mnoho napříjemností. Od pocitů, po fyzickou námahu.
Když člověk vyjíždí ze stanice, všechny ty pohledy ho dokážou dohnat skoro k šílenství. První den je to nová zajímavost a jou jasné pocity jako:"Je to v klidu.","Docela sranda ne.". Tyto pocity náhle vystřídají takové jako:"Proč na mě tak blbě civí, jako kdybych se zbláznil.","To je trapárna!","Proč to vlastně dělám?". Na poslední otázku si vždy odpovím:"Toegel nám to nakázal tak to dodržím né." a vše je celkem v poho, a pocit beznaděje střídá hrdost. "Vydržel jsem se jako puberťáckej kluk vláčet po praze, s pytlem rejže co vypadá jako cihla s nožičkama.", v tu chvíli je člověku úplně jedno jak na něj lidi koukaj, a užívá si to, s jakým nadhledem to bere.
Kdyby ssebou ovšem ty tři kila rejže, igelitku, oblečky, vycpávky a botičky člověk nosil v té igelitce v ruce, nikdo by se ani neohlédl. Za prvé by to nebylo tak těžké a za druhé by si člověk nepřipadal tak strašně trapně.
"Tak proč si vlastně připadám trapně?","Vždyť nesu jen pár drobností v igelitce...", říkal jsem si když jsem sjížděl eskalátor a visely na mě kupy pohledů s jasnýmy slovy "Co to je??". Nevěděl jsem, ale když jsem se na to podíval z obecnějšího pohledu, došlo mi to. Je normální, tahat sebou v sedačce na miminka tři kila dlouhozrné rýže a plno látky?? Ne není. Kdybych nevěděl o projektu díval bych se na ubohé sekundány úplně stejně.
Za poslední dny jsem došel k závěru: Nošení cihly s nožičkama po Praze může být i sranda!!!

3. Den

2006-05-26T17:44:00.000+02:00

Dnes jsem si sice nastavil správný budík na 3 hodiny, 10 minut, jenomže jsem byl po včerejšku byl tak unavenej, že jsem ho klidně prospal. Doufám že si dítě nalezlo něakou potravu.
Ráno jsem se vzbudil v 6:30, což byl asi instinkt, protože za minutu mi zazvonil budík, a to už jsem byl oblečen. Vypnul jsem ho a začal si balit tašku. Potom jsem naťukal pár věcí do COMPU, a potom jsem odešel i s nakrmeným miminem do školy.
Jak jsem tak v metru čekal na kubu, chodily po schodech v metru davy lidí a koukali na mne různýmy pohledy, které se pokusím charakterizovat.
Pohled č. 1: "Něakej retard ne?""Co to může provádět?""Proč sebou nosí ten kus hadru?"
Pohled č. 2: "Pche, ten magor si hraje na maminku!""To je ale debil.""Proč to asi dělá?"
Pohled č. 3: "Jé miminkóó!""A ten chlapec co ho nese, je něakej mladej!""Kolik mu asi je?"
Pohled č. 5: "He he he he hééééé!!!""Ha ha ha!!""To je ale debil!"
Pohled č. 6: "To je mimino!!!""A nese ho nezletilej!!""To se...Aha ono neni živý.""No to je fuk!"
Pohled č. 7: "Jé ty maj ale hezký hadrový miminka!""Zeptám se jich co to je!"" Ne musim na metro"
Pohled č. 8: "Opatrně nakouknu co to je.""Hlavně aby mne neviděli""Opatrně""Doufám že mě nevidí"

To jsou tradiční pohledy, ale občas se objeví i další. Pak přišel kuba a konečně jsme jeli do školy. Ve škole to probíhalo celkem tradičně, kromě mučení na hudebce. Chudák dítě!!
Cestou ze školy jsme opět začli mluvit anglicky a podle sloganu VDSTTL (ve dvou se to táhne líp) jsme jeli domů. Nikdo nám nerozuměl, tak si nás přestali všímat, ale viděli jsme poprvé pohled č. 3.
Když jsem přijel domů, nakrmil jsem Azura, a začal jsem psát. Teď půjdu na ping-pong a nechám si Azurka u setry, a budu prosit svět aby jsem v noci znovu zaspal budík.

2. Den

2006-05-25T15:07:00.000+02:00

V noci mě ve 3:17 vzbudil kámošův budík, který mi poslal v jednom programu samorozbalovací soubor který mi v noci udělal: UAAAAAAAAAAAAAAAA, jako dítě které nedostalo najíst. Tak jsem ho "nakrmil" a šel jsem spát.
Ráno jsem si dal s Kubou sraz v metru i s miminama, a po včerejší zkušenosti "Ve dvou se to táhne líp", jsme jeli do školy. To bylo velice psychicky pozvedající. Začalo na nás koukat hodně lidí, a to se dalo přežít, pak ještě přišla Zuzka a bylo to uplne jedno at se na nas koukal kdochtel bylo nam to jedno. Proste jsme se přes to něak přehoupli a všichni byli ta tam...
Když jsme byli ve škole začali jsme se učit matiku. Při fyzice jsme nakrmili děti a pak jsme po češtině skončili.
Když jsme jeli domů, před tramvají nám z legrace nabídly dvě maminky s dětmi kočárek, a my jsme dskrétně a se smíchem odmítli. V tramvaji na nás začali lidi koukat jako na výjevy. Když jsme se začali bavit o něčem anglicky tak nám nikdo nerozuměl takže nikdo nenaslouchal jako vcera. Všichni se raději soustředili na opilce který se marně snažil sednout si na sedačku.
Pak jsme se vyfotili a šli domů.
Když jsem pak šel s miminem nakoupit, pustili mne ze slušnosti tři paní v Delvitě. Kolem byly zase něaké puberťačky a strašně se řechtaly.
Pak jsem šel domů a staral se o mimino asi 15 minut. Cestou po schodech jserm mu vymyslel jméno. Azur...

1.Den

2006-05-24T18:21:00.000+02:00

V 8:50 jsme mimino oficiálně "oživili" a začali jsme se o něj starat. Po 4 hodinách jsme odešli ze školy s Kubou na tramvaj a vyrazili 24kou na Florenc. V tramvaji jsme si o tom s Kubou začali povídat, a všichni lidi kolem stichli a začali naslouchat. Docela jsem si to užíval a byl to příjemnej pocit, zvláště když jsme byli dva což byla ohromná morální výhoda. Dojeli jsme na florenc, vyfotili se s miminy a odesli jsme domu.
Doma jsem dite nakrmil a prebalil a pak jsem ho nechal pul hodiny naslouchat skřekům co zněj, když mlátim do piána. Pak jsem mu dal trochu Kofoly na uklidnění a posadil ho do sedacky. Za deset minut jsem měl zbalené noty a odjel jsem na hodinu klavíru na kterou jsem doma cvicil (mimino jelo samozřejmě se mnou). Když jsem jel metrem na andela, na sedacce poblíž seděly čtyři puberťačky a strašně se hihňaly. Měl jsem pocit ze jim něco je, ale ony měly nejspíš pocit že něco je mně. :-)) Byla to docela pohodka.
Potom přistoupili něací turisti z Anglie a civěli na mne s otevřenou pusou, a pokusili se mne anglicky zeptat co to provadim. Vysvetlil jsem jim anglicky vo co GO, a oni me nechali. Z mých gestikulací to pochopily i puberťačky a začaly se chechtat něčemu jinymu.
Pak jsem jel autobusem a najednou se mi začli tlemit asi 3 puberťáci co vypadali tak na 20. Za chvilku jim do smíchu skočil čtvrtej a řiká: "Já to na porgu taky měl fakt otrava!", tak jsem se setkal s bývalým PORGánem. Potom jsem mimino nechal poslouchat vřískot piána znovu a hrál jsem. Po nakrmení jsem vyrazil domů. V autobuse na mě civěl něaký třicátník ze stavby.
Viděl jsem mu přímo na očích ty otázky. "Něakej retard ne?", "Ty vole proč to nosí?", "co to vlastne ksakru je?". Koukal na mne jak vyjevenej a já jsem si přál aby už odešel. Vysvobozením pro mne byla zastávka.
V metru jsem stál a civěl do stěny, už mě to ani trochu nebavilo, ale teď se tomu směju. =))
Zajímavý zážitek už se těšim na noc...

Uvod

2006-05-24T18:18:00.000+02:00

Tento blog je vlastne internetový deník Brouka (Davida Roesela), který se stará o svoje mimino v rámci školní "sexuální" výchovy. Cokoliv co tady je může být jakkoliv používáno.
Všechny postavy jsou scela fiktivní, protože by to figurující postavy mohlo urazit. :-))